Snaha zachránit planetu před vydrancováním zatím neslaví velké úspěchy. Celosvětová čísla spotřeby materiálů a energií (a emisí) vykazují růst. Ještě před pár lety bychom to slavili jako pokrok a vítězství důvtipu nad chudobou. Dnes přesvědčivě víme, že tento růst spotřeby není možné dlouhodobě udržet, protože planeta už další zátěž neunese.
Nějakou dobu trvalo najít z této šlamastiky cestu ven alespoň teoreticky. Autoři sedmdesátých a osmdesátých let totiž viděli jedinou záchrannou brzdu v zastavení rozvoje, ve zmrazení světové populace i životní úrovně. Bohužel to je v rozporu s lidskou přirozeností. A také v rozporu s našimi schopnostmi udržet společenskou stabilitu a vůbec funkční zřízení.
Rozvíjej se udržitelně
Na konferenci v Riu v roce 1992 přijalo 178 účastnických států jako východisko z naléhavé nouze koncept trvale udržitelného rozvoje. Společnost se má nadále rozvíjet a podle možností i zvyšovat svůj blahobyt, ale jen v takovém rozsahu, který zabrání životu na dluh - na úkor příštích generací.
Zvyšování životní úrovně a současně snižování spotřeby energie a materiálů -- přesně tento svatý grál si lidstvo v Riu vytyčilo. Bohužel křivka růstu HDP a křivka spotřeby energií šly po desítky let nahoru i dolu nerozlučně spolu.
Různé země se o naplnění myšlenky snižování energetické a materiálové náročnosti snažily rozdílnou měrou. Statistici během let napjatě očekávali, kdy se křivka růstu HDP a křivka spotřeby energií od sebe oddělí. Tomuto okamžiku se říká decoupling - odtržení, ztráta vazby. Došlo k němu ve vyspělých zemích kolem roku 2000. Modelovým a hýčkaným příkladem se stalo Dánsko.
Emise CO2 a HDP Dánska. Na začátku tisíciletí se křivky oddělily. (Data: World Bank na google.com/publicdata)
Jak je na tom ve srovnání s Dánskem Česká republika? Tvar grafu je podobný. Všechno vypadá optimisticky. Až snad na to, že v absolutních číslech je naše HDP na obyvatele třikrát nižší... a množství CO2 na obyvatele je přitom o třetinu vyšší. Pohádka tedy není dokonalá.
ČR. Data pro emise per capita před r. 1992 nejsou k dispozici. (Data: World Bank na google.com/publicdata)
Dvě zásady přijaté na konferenci v roce 1992 bych chtěl ještě vypíchnout [1]:
- Předběžná opatrnost: "Pokud hrozí vážná nebo nenapravitelná škoda, nesmí být nedostatek vědecké jistoty zneužit pro odklad účinných opatření, která by mohla zabránit poškození životního prostředí."
- Znečišťovatel platí: "Regulátoři by měli usilovat o to, aby bylo dodržováno pravidlo, že náklady související se znečištěním by měl v zásadě nést znečišťovatel." Tato zásada se zdá být na první pohled přirozená, ale je v ní skryto mnoho záludností. Pokud není naplňována, a to není důsledně skoro nikdy, brání to tržním silám, aby působily ve prospěch šetrnějších technologií.
Pospíchej pomalu
Československo samozřejmě myšlenky z Ria podpořilo. Společenský konsenzus se ale u nás zatím spíš kloní k tomu, že kdybychom se měli řídit závěry z Ria, byli bychom sami proti sobě, že je to zkrátka celé nerozum.
Setrvačnost myšlení je obrovská. To je holý fakt. Zároveň koncept ochrany přírody a ochrany klimatu je relativně nový. Ostatně vcelku nová je i potřeba této ochrany: ještě v učebnicích, ze kterých se naše generace učila na středních a vysokých školách, bylo prvořadým úkolem inženýrů nasytit základní potřeby obyvatelstva, vyrobit dostatek elektřiny, zajistit dostatek tepla pro domácnosti i průmysl. Ještě nedávno v mrazech nebyl dostatek uhlí a každé ráno v rádiu jsme si vyslechli, podle jaké otopové křivky můžeme odebírat svítiplyn.
Stěhujeme se. Do virtuální reality
Jak se vlastně docílí odtržení blahobytu od hmoty a energie, od množství tun materiálu, které jsme potřebovali k blahobytu doteď?
Decouplingu nahrává fakt, že člověk je sice tvor nenasytný, ale zároveň jeho schopnost spotřebovávat má svoje limity. Víc jídla už nesníme, i když naše peněženky budou plnější. Máme čím dál víc spotřebního zboží, ale pomalu nás to přestává bavit... prostě další spotřebiče, víc nábytku ani víc koberců už nechceme. Výrobky, které kupujeme, se vyrábí se stále nižší energetickou náročností: V roce 2010 se tuna oceli anebo tuna cementu vyráběla pouze s pětinovou spotřebou energie ve srovnání s rokem 1900. Což je impozantní úspora.
Mnozí autoři spatřují budoucnost v odhmotnění naší každodennosti, naší zkušenosti. A nejsou to jen samí bláhoví blouznivci. Nemyslí se tím, že bychom se napříště soustředili jen na duchovní život. Doslova se přestěhujeme do výlučně digitálního světa, do virtuální reality. Ekonom Tomáš Sedláček [2] píše: "Do reality budeme chodit tak, jako dnes chodíme do přírody: výjimečně, na výlet, s baťůžkem a mapou... a pak zase zpět do svého přirozeného prostředí. (...) Je představitelné, že časem bude mít člověk místo očí kamery (rozmístěné po celém světě), místo fantazie augmentovanou realitu (bojovat s draky v lese nebude potřebovat fantazii, ale VR brýle, které nám realitu podle potřeby dotvoří), místo paměti RAM, místo uší mikrofony, místo úst globální štěbetání na Twitteru. Jistě, člověk bude mít své původní oči a biologické uši, ale bude nám to asi tak platné, jako dnes neobutá noha. Nebo nahé tělo. Nebo zuby bez zásahů zubaře a staré oči bez brýlí."
Nevím, jak vy; ale já jsem trošku v rozpacích, jestli přesně tohle má být napříště naše globální naděje.
Zdroje:
- Jaroslav Knápek, Erik Geuss: Životní prostředí a ekonomika (2000)
- Tomáš Sedláček a hosté: 2036. Jak budeme žít za 20 let? (2016)
- https://www.google.com/publicdata/
- https://qz.com/791865/climate-change-charting-the-extraordinary-decoupling-between-gdp-and-carbon-emissions/