Středa 29. ledna 2020, svátek má Zdislava
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Středa 29. ledna 2020 Zdislava

Optimální hustota smogu

14. 01. 2020 9:51:03
Znečišťování životního prostředí očima ekonomie. Mnozí z nás se na ochranu přírody dívají se skepsí, ale nakonec by ji nějak překousli, pokud by byla zadarmo. A pokud by se dělala sama od sebe, svobodně - bez zákazů, daní a pokut.

Jedním z hlavních důvodů změn v energetice je snaha chránit životní prostředí, což má významný vliv na naše hospodářství. Jaké jsou dopady:

  • Dochází ke zvyšování nákladů na výrobu i distribuci elektřiny? Ano.
  • Dochází ke zvyšování administrativní zátěže novými regulacemi? Ano.
  • Je v důsledku toho snižována konkurenceschopnost průmyslu u nás a v Evropě oproti globálnímu trhu? Ano.
  • Zvyšuje to vše ceny spotřebitelům? Čtyřikrát ano.

Děláme to tedy celé špatně? Uměla by nám ekonomie poradit, jaký přístup by byl efektivní?

Jak by mohla vypadat environmentální politika a její dopady v ideálním případě?

Externality a vzácné statky

Z pohledu ekonomie nabízí životní prostředí mnohé služby: Poskytuje suroviny (uhlí, dřevo, ropu, rudy), slouží jako prostor pro ukládání a vypouštění odpadů, jako místo pro stavbu nových domů a továrních hal. A hodí se, když se unavení pracovníci potřebují rekreovat.

Příroda není schopná nám poskytovat svoje služby neomezeně, tedy v ekonomickém smyslu jsou statky životního prostředí vzácné.

Klíčovým pojmem ekonomie životního prostředí jsou externality. Najdeme je v každé učebnici ekonomie a mohu tudíž zaručit, že nejsou výmyslem zelených aktivistů. Příkladem negativní externality je kouř z elektráren.

Externalita vzniká, pokud neúmyslné efekty činnosti jednoho subjektu působí nežádané efekty subjektu druhému. Za externality jsou považovány ty případy selhání trhu, ve kterých subjekt za svou činnost nenese plné náklady, ale tyto náklady přenáší na jiné. Obecně vzato mohou být některé externality také pozitivní, většinou se ale řeší obtíže spojené s těmi negativními.

Problém negativních externalit je v tom, že způsobují škody na majetku a zdraví ostatních subjektů, které to nemohou nijak ovlivnit, anebo na životním prostředí; a původce za tyto škody neplatí.

Ideálem ekonomické teorie je, že se na kompenzaci za dopady externalit domluví aktéři trhu, tedy že dotčení vlastníci budou škodu vymáhat na původci a tím se selhání trhu odstraní, externality se dostanou do výrobních nákladů a budou takzvaně internalizovány. V mnoha případech lze tento recept aplikovat, ale mnohdy to bohužel nejde. Důvodů je celá řada, například původci externalit nejsou vždy identifikovatelní, je obtížné stanovit tržní cenu za způsobené škody, nebo dotčených subjektů je mnoho a jejich individuální újma je malá, takže se jim nevyplatí soudně vymáhat kompenzace. A pak jsou tu veřejné statky, jako čistá voda a čistý vzduch, jež nikdo nevlastní a za jejichž práva se tedy žádný vlastník nesoudí.

article_photo (Alfred T. Palmer, US public domain)

Veřejný statek

V ekonomické terminologii je životní prostředí veřejným statkem. Užitky veřejného statku nejsou zprostředkovány trhem. V důsledku toho nemůže existovat ani tržní cena životního prostředí a proto je problematické újmu na životním prostředí finančně kompenzovat.

Problémem externalit se zabývali i někteří ekonomičtí klasikové, například Samuelson. Všude tam, kde existují veřejné statky, navrhuje Samuelson zásah státu do tržního mechanismu. Argumentuje tím, že tržní mechanismus sám o sobě není schopný zajistit dostatečné množství veřejného statku. Na základě několika definičních znaků můžeme pak identifikovat, které statky jsou veřejné, a tím jasně vymezit oblast, kde musí intervenovat stát.

Optimální úroveň znečištění

Znečištění životního prostředí s sebou nese společenské náklady, například v podobě nemocnosti obyvatelstva, zhoršených podmínek rekreace, poklesu cen nemovitostí a podobně. S vyšším znečištěním tyto náklady stoupají.

Pokud budeme tlačit producenty k výrobě s nižšími dopady na životní prostředí, jejich dodatečné náklady se budou zvětšovat, až v určitém bodě přesáhnou náklady na kompenzaci škod. Tomuto bodu říká ekonomie optimální úroveň znečištění; a nastává při optimálním objemu produkce.

Ekonomicky optimální úroveň znečištění neleží v bodě, kde je znečištění nulové. Nulová míra znečištění by znamenala nulovou produkci. Společnost by tak o daný produkt úplně přišla, a tím by došlo ke snížení společenského blahobytu. Není optimální nevyrábět vůbec nic.

Jakkoli se to zdá absurdní, něco takového jako optimální úroveň znečištění pravděpodobně musí existovat. Jiná věc je, zda lze tuto optimální úroveň vůbec najít.

Nalezení optima by (vedle splnění dalších předpokladů) vyžadovalo správné a úplné finanční ocenění environmentálních škod. To se provádí nejrůznějšími metodami, které ale v praxi dávají řádově odlišné výsledky. Ještě jiným problémem také je, že ekonomicky optimální úroveň znečištění leží pravděpodobně jinde než společensky akceptovatelná úroveň znečištění; například proto, že je společensky žádoucí zabránit kritickým škodám na zdraví i prostředí.

Veřejná řešení negativních externalit

Stát může intervenovat různými způsoby. Má k dispozici normativní nástroje (regulace, limity) a ekonomické nástroje (pokuty, poplatky, daně, dotace). Stát svými opatřeními dorovnává výši soukromých nákladů k nákladům společenským a tím dochází k posunu produkce i úrovně znečištění směrem ke společenskému optimu.

Normativní nástroje (nařízení, zákazy, příkazy, licence, limity, standardy, normy) jsou náročné na administrativu a kontrolu. Jsou však vhodné tam, kde je nutné vytyčených cílů dosahovat okamžitě a dále tam, kde je cílem motivovat k přechodu na šetrnější technologie. Také je možné přímo předepsat použitou technologii (BAT). Tato regulace je méně nákladná, nevýhodou jsou nároky na odbornost ve státní správě, na dostupnost informací o vhodných technologiích. Firmy nemají motivaci informovat poctivě o vývoji technologií, spíše se snaží o podání takových informací, kdy vláda usoudí, že není možné vyhovět zpřísnění požadavků.

Ekonomické nástroje (pokuty, poplatky, daně, dotace) vytvářejí prostor pro ekonomické rozhodování, což vede k efektivnější alokaci zdrojů. Podniky se mohou rozhodnout, kde, kdy a jak je pro ně ekonomicky výhodné investovat do snížení environmentálních dopadů své činnosti.

Správně vyměřená pokuta, poplatek nebo daň zvýší náklady výroby na úroveň celospolečenských nákladů. Po zavedení poplatků se křivka nabídky posune na vyšší cenu, tím se protne s křivkou poptávky na nižším objemu produkce a na vyšší cenové hladině. Objem produkce a úroveň znečištění se tak dostanou blíže společenskému optimu.

Není bez zajímavosti, že blahobyt spotřebitelů se sníží. Sníží se i profit výrobce.
Je zřejmé, že při společensky optimální úrovni znečištění bude produkováno menší množství produkce, které bude realizováno za vyšší cenu.

Odpovědnost za poškozování životního prostředí nese stejnou měrou strana výrobní i strana spotřebitelská. Stejně jako výrobci nejsou ochotni vzdát se dobrovolně části svého zisku, spotřebitelé nejsou ochotni vzdát se části své spotřeby a tak omezit výrobu, která poškozuje životní prostředí. Spotřebitel si negativní externalitu u kupovaného statku buď neuvědomuje nebo uvědomovat nechce. Spotřebitelé jsou při tvorbě ceny zvýhodněni tím, že negativní externality nemusejí platit. Obě strany, výrobci i spotřebitelé, jsou finančně zainteresovány na zachování znečišťování, které nikdo nemusí platit, takže ekonomicky vzato nelze očekávat, že by se aktivně podílely na řešení problému.

Léčení trhu trhem

Pro řešení problémů způsobených externalitami jsou rozpracovány různé alternativní teorie (radikálněji odkazující k volnému trhu) (viz např. Free Market Environmentalism), které však staví primárně na posílení role soukromého vlastnictví, institucí (a také na teoretických prostocvicích s transakčními náklady). Jejich uplatnitelnost pro ochranu veřejných statků (jako je životní prostředí) je bohužel omezená.

Zajímavým postupem je zavedení obchodovatelných povolenek ke znečišťování, kdy se ke kompenzaci selhání trhu s úspěchem využívá tržních nástrojů. Cena povolenek není určena administrativně (jako u poplatků a pokut), ale určuje ji trh. Této inovaci bych se chtěl podrobněji věnovat někdy příště; z pohledu dnešního tématu jsou ale povolenky v podstatě poplatkem.

Bez regulace veřejné statky nepokvetou

Tento text je drobným příspěvkem do ideologického sporu, zda čistota volného trhu je důležitější, než čistota vzduchu nebo vody. Ano, chraňte si vodu a půdu, ale trh chraňte především! Fajn. Ekonomie nám však výslovně říká, že trh sám veřejné statky chránit neumí.

V ochraně veřejných statků se musíme spolehnout na stát. Stát nemá v ruce nic jiného, než regulace, poplatky, daně, dotace (a environmentální výchovu a osvětu).

Je užitečné vědět, že zatím nikdo nic lepšího nevymyslel. Ani na akademické půdě, ani po hospodách a ani zde na idnesu, kde články a komentáře dštící síru na regulace kvůli životnímu prostředí sbírají vysokou karmu (např. zpřísňování emisních limitů pro auta). Řešení problému externalit s sebou bezprostředně nese zvýšené náklady na výrobu, náklady na administrativu a zvýšení spotřebitelských cen.

Rozumbradové poukazují na neochotu spotřebitelů se omezovat a hlavně vzteky rudnou nad regulacemi z Bruselu, které firmám zdražují bezohledné plundrování přírody. Přitom nadnárodní koordinace je pro nás výhodná, protože žádná země nechce udělat zásahy do ekonomiky první (ČR rozhodně ne).

Dvě poznámky na závěr. Za prvé, snížení konkurenceschopnosti může být pouze krátkodobé, protože přijatá opatření stimulují přechod na efektivnější, úspornější a provozně levnější technologie. Za druhé, rozhodně ne každá administrativní zátěž má dobrý důvod a obhajitelný efekt, to je zřejmé; zároveň je ale také krátkozraké a hloupé stále láteřit, že všechno papírování a regulace jsou zbytečné, a jak bychom se bez nich měli růžově.

Zuckerberg platí?

Celé téma externalit a jeho řešení, se v podstatě dotýká praktické aplikace jednoduchého pravidla "znečišťovatel platí", jak jsem o něm psal v předešlém článku.

Pojem veřejných statků i externalit můžeme rozšířit na další moderní problémy, pohybující se v abstraktnějších kategoriích. Tak například externalitou z obchodní činnosti sociálních sítí jsou účinky na společnost, které vedou ke ztrátě sociální soudržnosti a sociálního smíru. A ke ztrátě porozumění napříč společností. Snad jste mi porozuměli.

  • Jaroslav Knápek, Erik Geuss: Životní prostředí a ekonomika (2000)
  • Jaroslav Kročil: Role institucí v environmentální politice (2009)
  • Terry L. Anderson: Free Market Environmentalism (1991)
Autor: Miroslav Pech | úterý 14.1.2020 9:51 | karma článku: 5.75 | přečteno: 128x

Další články blogera

Miroslav Pech

Věříme v Danu

Důvěra Čechů v jádro je neotřesitelná. Nemáme z něj žádné obavy. Snad proto, že nad ČEZem neomylně bdí Státní úřad pro jadernou bezpečnost?

7.1.2020 v 9:57 | Karma článku: 16.41 | Přečteno: 576 | Diskuse

Miroslav Pech

Jak uniknout zelené politice Bruselu

Británie má tradici neregulované ekonomiky. Uleví Brexit ostrovní ekonomice od příliš zelených plánů Evropské unie?

17.12.2019 v 13:12 | Karma článku: 10.18 | Přečteno: 620 | Diskuse

Miroslav Pech

Tak dlouho se chodí se džbánem... až se křivka utrhne

Už víme, jak zajistit, aby náš džbán byl pořád plný mléka a strdí. Aby byl každý rok větší. Aby se zároveň příroda zelenala. To všechno už víme - alespoň teoreticky.

10.12.2019 v 9:53 | Karma článku: 8.57 | Přečteno: 462 | Diskuse

Další články z rubriky Ekonomika

Petr Havelka

Cena papíru klesla, recyklačních kapacit v Evropě je málo, zvyšuje to náklady obcí

Papír pro recyklaci je významnou komoditou. Bohužel prodejní cena této komodity citelně klesla a v současnosti je velmi problematické sběrový papír udat za pozitivní hodnotu. Obcím a městům to zdražuje odpadové služby.

28.1.2020 v 8:43 | Karma článku: 13.06 | Přečteno: 432 | Diskuse

Luboš Smrčka

Skutečně je rozdíl mezi bohatými a chudými šokující?

K záplavě organizací i jednotlivců, kteří vyjadřují zděšení nad neustále se zvětšujícím rozdílem mezi bohatými a chudými v našem světě, se přidala charitativní organizace Oxfam. Shromáždila vskutku odstrašující čísla.

28.1.2020 v 8:18 | Karma článku: 43.80 | Přečteno: 10209 | Diskuse

Karel Trčálek

Paní Šichtařová se nás asi snaží převychovat

Svoboda je možnost povědět, že dva a dva je pět. Pokud je toto možné, pak pravda už z toho sama vyplyne, jak nám dokazuje paní Šichtařová ve svém článku. Volím Trikolóru!

24.1.2020 v 9:30 | Karma článku: 22.75 | Přečteno: 1559 | Diskuse

Luboš Smrčka

Silná koruna = dveře k euru?

Koruna je nejsilnější za posledních sedm let. Do kurzu z roku 2008 má ještě daleko, ale můžeme klidně říci, že je ve výborné formě. Až by to svádělo k úvaze: Není správná chvíle na euro?

24.1.2020 v 8:10 | Karma článku: 26.52 | Přečteno: 2860 | Diskuse

Markéta Šichtařová

Progresivisté se nás snaží převychovat

Hospodářské noviny tvrdí, že pokud by se 20 největších tzv. „dezinformačních serverů“ v zemi počítalo jako jedno médium, patřilo by k nejsilnějším v zemi. Neboli: O kolik peněz tím asi připravily „seriózní“ servery?

24.1.2020 v 8:00 | Karma článku: 46.05 | Přečteno: 5885 | Diskuse
Počet článků 7 Celková karma 10.95 Průměrná čtenost 628

V tomto blogu píši zejména o energetice. Přesvědčuji se každý den, že téma energie je především společenským tématem, mnohem více než technickým. Potřebujeme dobře rozumět historickým, politickým a sociologickým souvislostem, abychom mohli proniknout k podstatě problému. Mě osobně připadá energetika dobrodružná a barvitá. Od dob mých studií na Jaderné fakultě ČVUT prošla neuvěřitelným vývojem. Přes všudypřítomnou skepsi vnímám proměny v evropské i české energetické politice jako vítězství soustavného tlaku (západní) občansky aktivní veřejnosti.

Najdete na iDNES.cz